Dr. Pavol Blaho

Je dosud stejně kouzelná jako na Slavíčkově obrazu z roku 1907. Pamětní deska s reliéfem dr. Blaha je zasazena na pohádkovém domě Dušana Jurkoviče uprostřed Lázeňského náměstí. Nedaleko odtud stojí mramorově bílá socha dr. Františka Veselého od sochaře Franty Úprky. Veselý a Blaho byli blízcí přátelé a byli i svým životním posláním a osudem. Oba přerostli významem svého díla rámec luhačovického údolí.

Když se dr. Veselý, Dušan Jurkovič a Cyril Holuby pustili v roce 1902 do záchrany zchátralých lázniček u Luhačovic a chtěli z nich vytvořit první české a vpravdě slovanské lázně, byl dr. Blaho zaujat ve svém kraji jinými problémy. Slovensko žilo po staletí pod uherskou nadvládou a jeho národní život byl potlačován a přiškrcen. Nedlouho po tom, co Blaho, narozený 25. března 1867, začal chodit do školy, prohlásil uherský ministerský předseda Koloman Tizso, že slovenský národ prostě není a neexistuje. Dr. Blaho věděl, že jeho "Slovensko je chudobné a predsa bohaté, smutné a predsa veselé, birazno rozpustilé, sputané a zaslzené." Ve spolcích slovenských vysokoškoláků ve Vídni, Pěšti a v Praze poznal, že je třeba dostat Slovensko z kulturní, hospodářské a národní zaostalosti, pasivity a izolace. Kulturně politické centrum tehdejší slovenské společnosti v Maritně po neblahých zkušenostech s cenzurou a žalářováním ustalo podněcovat naděje lidu a ztělesňovat jeho tužby. Bylo třeba hledat jiné cesty, jak pozvednout všeobecnou vzdělanost, kulturní a národní uvědomění.

Na Slovensku byla tehdy tři gymnázia postavená svépomocí, ale vyučovacím jazykem byla maÄŹarština. Nebylo střední, hospodářské, obchodní nebo průmyslové školy. Nebylo univerzity a preferován byl výuční list vystavený ve Vídni nebo Pešti. Dr. Pavol Blaho rozvinul v západoslovenském kraji mnohostrannou činnost. Vedle ordinování pomáhal zakládat podpůrné, svépomocné a vzdělávací spolky, hospodářská družstva, zařizoval knihovny a vydával noviny. Kolik ochotnických divadelních, pěveckých a národopisných kroužků a spolků vzniklo z jeho iniciativy na celém skalickém Záhoří. Dr. Blaho byl neskonalý optimista, veselý a otevřený, neÚnavný a obětavý, srdečný a rozšafný člověk, vážený a oblíbený u svých pacientů a západoslovenského lidu. Když mu bylo 39 let, zvolili si ho v roce 1906 a pak ještě v roce 1910 za svého poslance do uherského sněmu. Oficiální vládnoucí kruhy považovaly dr. Blaha za neškodného lékaře - lidumila a zpěváka písniček ve slovenských krčmách a vinohradech. Blaho však věděl, jaké bohatství národní kultury a tradice je uloženo v písních zpívaných po staletích lidem, a zapojil slovenskou zpěvnost do služeb národní výchovy a uvědomění. Jeho písně vzbuzovaly nadšení a vzájemné sympatie, seznamovaly, sjednocovaly a sbližovaly lidi navzájem. Dr. Blaho byl básník, který se vyjadřoval písní ...
"Čo v takých - rotrhaných- kÚpeloch" říkal si, když v roce 1902 poznal Luhačovice při oslavách 50. výročí Úmrtí J. Kollára, pořádaných slovenskými studenty z pražského spolku Detvan a Československá jednota. Ale neuplynul ani rok a dr. Blaho se přidal ke třem luhačovickým "mušketýrům". Vedle Dušana Jurkoviče měl na tom zásluhu i jeho strýc kanovník Juraj Jurkovič a Blahův strýc kanovník Pavol Blaho. Oba jezdili do Luhačovic každoročně už od minulého století (Juraj Jurkovič tu byl 44x a kanovník Pavol Blaho 56x a v roce 1937 byl jmenován čestným občanem města Luhačovic). Všichni tři přesvědčili paní Gizu Blahovou, že by bylo výhodnější jak po stránce finanční tak společenské, aby Palko, jak se dr. Blahovi říkalo, ordinoval přes léto v "kÚpeloch". Dr. Veselý a Cyril Holuby mu zařídili ordinaci v tzv. ředitelském domě a v letní sezóně 1903 tam dr. Blaho zahájil svoji praxi. Až do vypuknutí světové války ordinoval pak v Janově domě (dnešní Jurkovičův dům). Už v prvních letech se tu dr. Blaho seznámil s "rodinou" moravských literátů, básníků, hudebníků a výtvarných umělců.

Setkává se tady s Aloisem a Vilémem Mrštíkovými, Josefem Merhautem, Leošem Janáčkem, Otakarem Bystřinou, Růženou Svobodovou, Františkem Marešem, Kalusem a Jahnem, se známými bratry Úprky, Jankem Köhlerem a dalšími. V roce 1905 sem přijel milovaný přítel Slovenska básník Adolf Heyduk a spisovatelka Ludmila Podjavorinská-Riznerová se cítí "v Luhačoviciach ako doma". V hlavě dr. Blaha vystávají myšlenky a svým nutkavým tlakem mu nedají spát. Architekt Jurkovič dokončuje ve Skalici stavbu kulturního domu, v Luhačovicích je zaujat dalšími stavbami, ale Blaho se nedá odbýt. Jurkovič ho dobře zná a ví, že musí Palkovi vyhovět ... Za necelý rok postavil na stráni u lesa rozkošnou stavbu "Slovenské bÚdy" a Blaho z ní zanedlouho udělal národní školu slovenského zpěvu. Intimní prostředí bÚdy příznivým místem pro nevtíravý, ale tím Účinnější způsob, jakým dr. Blaho rozsíval myšlenky o poslání Luhačovic jako letního střediska Čechů a Slováků a jako pojítka v kulturních a společenských stycích. Kolik známostí tu navázal dr. Blaho s lidmi, aby mu pomáhali umísťovat slovenský dorost v učňovských, hospodářských, obchodních a řemeslných školách v Hodoníně, Uherském Hradišti, Přerově a jinde. Na bÚdě se lidé sbližovali a poznávali se ve chvílích oddechu, tam bylo možno vyslechnout beze spěchu stesky a naděje a zamyslet do budoucnosti. BÚda se stala symbolem vzájemného porozumění a souhlasu po společném soužití obou našich národů. V roce 1909 napsal dr. Blaho: "Slovensko začalo splývať v jednu rodinu s Moravou. V žiadnej spoločnej veci nevykazuje česko - slovenská vzájemnosť také utěšené výsledky ako v Luhačoviciach ..."
Basník Adolf Heyduk věnuje Blahovu nadšení verše: Zdráv buÄŹ pod Tatrami, lide jarý... Zahlaholí písně tvé i naše, jak za Trenčanského Matyáše, jen až bude každý, co nám draho, zastávat a bránit jako dr. Blaho...
Když se v roce 1908 uvažovalo o pořádání schůzí a porad spolku Československá jednota, nebylo pochyb o místě jejich konání. Dr. Balho byl jejich žadatelom, iniciátorem i duší... A když v letních večerech vstoupil dr. Blaho na verandu bÚdy a začal zpívat svým příjemným lyrickým tenorem svoje oblíbené písně "Vysoko zornička a Ej hora, hora," tu všechno utichlo v hlubokém pohnutí a píseň se nesla k Úbočím hory Obětové a do luhačovické doliny. "Palko když dozpívá poslední sloku, uvidíš slziček v každičkém oku", napsal někdo v okamžiku bezprostředního dojmu do pamětní knihy.
Na sklonku podzimu každého roku se vracel dr. Blaho do rodné Skalice, aby na jaře příštího roku přišel do Luhačovic jako do svého druhého domova. Od roku 1906 za ním přijížděla na léto manželka paní Giza Blahová i s dětmi. podle vzpomínek dr. Janka Blaha patřily luhačovické pobyty k neplodnějším a nejkrásnějším obdobím života jeho otce. Těsně před koncem první světové války přišel dr. Blaho s podlomeným zdravím v létě roku 1918 organizovat do Luhačovic potřinácté a naposled. Potkal se tady s Karlem Hašlerem, zazpívali si populární Hašlerovy písničky a málem se dostali do konfliktu s horlivým Úředníkem dohasínající habsburské monarchie...
Krátce po válce využil svých kontaktů a styků s divadelní společností Bedřicha Jeřábka, kterou před lety poznal a obdivoval spolu s J.G. Tajovským právě v Luhačovicích. Protože nebyla profesionální scéna ani dostatek slovenských herců, doporučil Blaho a Tajovský bratislavskému divadelnímu družstvu Jeřábkovu společnost a ta 1. března 1920 otevřela Smetanovou Hubičkou první sezónu Národního divadla v Bratislavě ( v této souvislosti je třeba připomenout, že v roce 1929 zpíval pohostinsky v Luhačovicích roli Jeníka v Prodané nevěstě sólista slovenské opery dr. Janko Blaho s ansáblem ředitele Antonína Drašaka, který pak převzal vedení Národního divadla v Bratislavě po Oskaru Nedbalovi).
Koncem první světové války se poslání "luhačovických mušketýrů" naplnilo. Setkali se spolu za jiných okolností a podmínek, na jiných místech a s jinými Úkoly. Dr. Veselý a Holuby odešli po válce organizovat slovenské lázeňství a Cyril Holuby našel už v roce 1919 pod Tatrami svoji tragickou smrt. Dr. Veselý ordinoval nějaký čas na Sliači, stačil se rozloučit s Luhačovicemi a v obavách o jejich osud umírá o čtyři roky později. Spisovatel a redaktor Bohumil Haluzický dal svému rukopisu o životě dr. Veselého přiléhavý název "Udušené plameny". Ve své knize "Stopami rozpomienok" charakterizuje poslední Údobí života dr. Pavla Blaha těmito slovy: ... potom ho pohltily dravé vody veřejného života a dusily v ňom najvzacnejšie čo mal - Úprimný demokratismus a hlboké sociálné citenie ... Za čtyři roky po dr. Veselém, dne 29. lisotpadu 1927, dr. Pavol Blaho zemřel.
To, co by dnes mladá generace posuzovala jako romantické dobrodružství z dob mušketýrů, to byla neÚnavná, obětavá, nezištná a ušlechtilá práce ve prospěch společné věci tisíců příslušníků generace na samém začátku tohoto století. Mezi ně patří dr. Blaho a dr. Veselý jako postavy vpravdě legendární ...