Měl dva syny - Pavla a Gabriela, kteří prodali vlachovický statek a za utržené peníze koupili v roce 1629 panství Luhačovice. V roce 1633 si s konečnou platností rozdělili majetek tak, že starší Pavel se stal majitelem luhačovické části a Gabriel části novosvětlovské. V roce 1638 získali oba baronský titul. Jaké byly životní osudy nejvýznačnějších příslušníků lomnicko - moravské větve Serényiů?

Gabriel se ukázal jako ctižádostivý a cílevědomý člen rodu. Účastnil se veřejného života a získal několik významných funkcí (hejtman hradišťského kraje, moravský sudí a moravský zemský hejtman). V roce 1656 byl povýšen do hraběcího stavu (v luhačovické větvi k tomu došlo o generaci později) a významně rozšířil své jmění na Moravě. Patřily mu vedle Nového Světlova i statky Milotice, Kunín, Zlín a zejména panství Lomnice u Tišnova. Měl osm dětí, z toho šest dcer, ale po jeho smrti v roce 1664 přešel majetek v podstatě jen na jeho dva syny - Jana Karla a Františka

Zpočátku jej spravovali společně, avšak už v roce 1666 si panství rozdělili. Gabrielův starší syn František získal Kunín, Zlín a panství Lomnice. Usadil se tam a rozhodl se, že je učiní sídlem své rodiny a současně i centrem správy všech svých statků. Od té doby se datoval značný rozkvět lomnického panství i samého městečka Lomnice. Začal je přebudovávat v dobovém barokním stylu, jak o tom svědčila započatá stavba chrámu a radnice. S jeho jménem byl spjat i začátek složité a finančně náročné přestavby zdejšího hradu na sídelní zámek. Také František dosáhl vysokých Úřednických funkcí v tehdejším moravském politickém životě. Stal se zemským sudím, tajným radou a hejtmanem brněnského kraje. A protože v té době bylo Brno již fakticky zemským městem Moravy, budoval si zde současně svůj palác.

Lomnické panství vlastnil jedenáct let (1666 - 1677 ) a smrt mu zabránila dokončit započaté dílo. Není znám rok jeho narození a proto se ani neví, kolika let se dožil. Soudí se, že zemřel spíše v mladším věku, neboť přežil svého otce Gabriela jen o třináct let a jeho dva synové František Josef a Antonín Amand (více dětí neměl ) byli v době jeho skonu ještě nezletilí. Když dosáhli plnoletosti, rozdělili si v roce 1691 otcův majetek. Antonín Amand zdědil statek Zlín a lomnické panství, kde pokračovat v díle svého otce.

Vložil nemalé prostředky do další přestavby hradu na zámek a usiloval o hospodářský rozvoj městečka. V roce 1705 zemřel jeho jediný bratr, neměl potomky, a tak i druhá část rozděleného majetku otce Františka připadla Antonínu Amandovi. Bylo to třeba, neboť rozvoj lomnického panství zabezpečovaly jen výnosy jiných nemovitostí. Ale i tak musel v roce 1712 prodat zlínský statek, poněvadž se ocitl ve svízclné finanční situaci. Po jeho smrti v roce 1738 byl majetek rozdělen mezi jeho šest dcer a pět synů. To velmi nepříznivě zapůsobilo na ekonomické poměry lomnických Serényiů. Lomnické panství zdědil syn Antonín, ale pro jeho další rozvoj neměl peníze. Byl tu však ještě nejmladší syn -Amand Serényi.

Narodil se v roce 1715 a v době Úmrti svého otce, po němž prakticky nic nepodědil, měl třiadvacet let. I když to není nikde výslovně uvedeno, byl zřejmě nejschopnějším a nejÚspěšnějším ze všech jedenácti sourozenců. Proč by jinak právě jemu odkázal později jeho vzdálený strýc své jihočeské panství Blatnou? Historii lomnicko - moravské větve jsem popsal vlastně kvůli Amandovi, neboť on zasáhl rozhodným způsobem do dalších osudů lomnických a luhačovických Serényiů. Není pochyb o tom, že se příslušníci jednotlivých serényiovských větví setkávali a znali své vzájemné osudy. Dnes už nikdo nedokáže, zda to byla šťastná náhoda, že se seznámil osmadvacetiletý hrabě Amand z lomnické větve se šestnáctiletou hraběnkou Alžbětou, generální dědičkou všech statků luhačovické větve a zahořel k ní, a ona k němu, hlubokou láskou, či to byl jen dobře promyšlený ekonomický záměr, který měl zachránit serényiovský majetek pro serényiovský rod.

Jisté je, že se již rok poté, v roce 1744, konala slavná svatba, při níž spojili své osudy dva pravnuci Pavla a Gabriela. Tím obě popisované větve splynuly ve větev luhačovicko-lomnickou. Hraběnka Alžběta přinesla do manželství nemalé věno, ale ani její původně nemajetný manžel Amand nezůstal pozadu. V roce 1745 mu z blíže nevysvětlených důvodů předal jeho starší bratr lomnické panství, v roce 1787 fakticky přebral Blatnou v jižních Čechách. A tak se jejich majetky vyskytovaly nejen zde, ale i na Moravě (Lomnice, Luhačovice), a v Uhrách (Záblatí, Putnok a Dedes). Bydleli se svými osmi dětmi v Brně, kde měli dům v Ševčovské ulici, a v Luhačovicích; v Záblatí jen velmi zřídka. O životě hraběte Amanda se mnoho zpráv nezachovalo.

Víme jen, že velmi pečlivě a promyšleně uspořádal své panství a že po něm zbyly rozsáhlé knihovny na luhačovickém zámku, jež svědčí o tom, že šlo o vzdělaného příslušníka rodu. Zemřel v roce 1770 ve věku 55 let. Zanechal třiačtyřicetiletou vdovu, tři dcery a pět synů, z nichž druhorozený syn Vincenc od roku 1792 spravoval za všechny sourozence rodinné statky - s výjimkou původního majetku matky Alžběty. Ta až do své smrtí, dlouhých 39 let, vládla na svých vlastních statcích v Uhrách a v Luhačovicích. Je možno otevřeně říci, že to byla pro Luhačovice doba bez rozkvětu a bez rozvoje. Za zmínku stojí leda rozšíření zámecké kaple, která převzala v roce 1784 funkci farního kostela.

I lomnický historik si posteskl, že "v této době byly Luhačovice značně zadluženy, takže lomnicky statek musel dosazovat ze svého hospodaření, čímž byl jeho rozvoj zastaven". Hraběnka Alžběta ani nerozpoznala, že v Luhačovicích začalo vyrůstat nové výrazné centrum - lázně -, jejichž vývoji bylo třeba pomoci, aby se staly zdrojem příjmů. To pochopil její svobodný syn Vincenc (1752 - 1810), který navzdory tomu, že se měl starat o Lomnici, pobýval většinu času v Luhačovicích a vkládal nemalé finanční částky do rozvoje lázní. Šel tak daleko, že od své vlastni matky odkoupil lázeňsky obvod, který tím byl až do jeho smrti vyčleněn z celkového luhačovického panství. Tak vznikly Vincencovy lázně, kde si hrabě Vincenc postavil vlastní sídlo - panský dům s kuchyní, jídelnou, se salóny, ložnicí a kaplí. Vznikly zde i první lázeňské objekty pro koupele a další domy. Zcela právem se hovoří o tom, že právě on, ke konci 18. století, položil pevné základy luhačovických lázní.

Po smrti hraběnky Alžběty v roce 1809 se vlastnické poměry Serényiů znovu velmi zkomplikovaly, neboť její majetek připadl deseti dědicům. Šlo o pět jejích žijících dětí a pět vnuků. Ale než se mohla situace stabilizovat, došlo k dalším Úmrtím v rodině. Zemřel Vincenc (1810) a rok nato Antonín (syn Vincencova staršího bratra Josefa), který načas vykonával správu lomnického a luhačovického panství. V této složité době se mezi dědici prosadil hrabě Jan Nepomuk, mladší bratr zemřelého Antonína, Alžbětin vnuk, člověk plný elánu, vynikajících organizačních schopností a širokých zájmů. Ihned v roce 1811 se energicky pustil do řešení vlastnických vztahů celé rodiny. Zřídil centrální správu všech statků a majetek soustředil do svých rukou. Věnoval se přírodním vědám, zastával vysoké funkce v báňské správě, dosáhl i čelného postavení v Úřednické kariéře.

Pečoval o luhačovické panství, zejména lázně se staly středem jeho pozornosti. Zavedl v nich mnoho prospěšných novot a zasloužil se o jejich příznivý stavební rozvoj i všeobecnou známost. Osudy luhačovicko -lomnické větve Serényiů Úspěšně řídil plných čtyřicet tři let a za tuto dobu prokázal, že to byl nejmocnější, nejschopnější a nejvýznamnější člen rodu. A to je si třeba ještě uvědomit, že byl posledním feudálním pánem. V jeho době, v roce 1848, bylo zrušeno poddanství, skončily roboty, tím se výrazně snížily výnosy jeho statků, a proto i možnosti ještě rozsáhlejšího rozvoje lázní. Hrabě Jan rozdělil již za života své vlastnictví mezi svých devět dětí. Prvorozený syn Alois obdržel lomnický majetek, druhorozený syn uherské statky a třetí syn Gabriel dostal panství luhačovické. Luhačovický majitel Gabriel měl příbuzné zájmy jako jeho otec a i on působil ve státní báňské správě v Uhrách. Poté žil střídavě v Luhačovicích a v Brně, neboť se aktivně zapojil do politického života.

I on si byl vědom výjimečného postavení Luhačovic tím, že jejich součástí byly lázně a všemožně podporoval jejich rozmach. Zemřel v roce 1868, ve věku jedenapadesáti let. Jeho synu Ottovi, který po něm zdědil luhačovické panství, bylo tehdy teprve třináct let, a tak se ujal správy majetku až po skončení poručnické doby. Jeho velkostatek měl sice více než 2 000 ha, ale zemědělské podnikání ho příliš nelákalo. Věnoval se hlavně politické činnosti a i on se stal významným členem rodu. Byl vůdcem moravské konzervativní šlechty, stal se poslancem moravského zemského sněmu a od roku 1888 dokonce poslancem vídeňského parlamentu. Politická činnost ho poutala spíše k Brnu, takže se v Luhačovicích mnoho nezdržoval. Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že hrabě Jan svým dědickým rozhodnutím roztrhl panství luhačovické a lomnické. Po čtyřiceti letech se oba tyto nejstarší rodové majetky znovu spojily. Hrabě Otto totiž zdědil lomnické panství po svém bezdětném strýci Aloisovi v roce 1893. Na tamním zámku, vzhledem k blízkému Brnu, pak velmi často pobýval a tím se znovu poněkud vzdálil svému Luhačov. panství.

Nelze říci, že by nechápal význam lázní na jeho Území, zpočátku jejich rozkvět podle svých možností podporoval. Ale je třeba také vidět, že výstavbou Vlárské dráhy (1885 - 1888) stoupala dostupnost tohoto lázeňského místa, zvyšoval se počet jeho návštěvníků a rostla jejich náročnost na vybavení, léčebných zařízení i na ubytovací komfort. Na zcela nezbytnou a neodkladnou modernizaci však už hrabě Otto neměl dostatek kapitálu. Lázně začaly koncem 19. století vážně zaostávat a chátrat. Této situace využil MUDr. František Veselý, který v roce 1902 založil Akciovou společnost lázní luhačovských a odkoupil od hraběte Otty lázeňskou část jeho luhačovického panství. Lázně se začaly prudce rozvíjet, staly se určujícím činitelem ve vývoji místa a zámek s velkostatkem počal ztrácet svou někdejší prioritu. Nutno však dodat, že sám Otto Serényi si i v akciové společnosti udržel vlivné postavení, neboť až téměř do své smrti byl předsedou její správní rady.

Když v roce 1927 zemřel, zdědil luhačovický a lomnický velkostatek se zámky jeho syn Alois. Popsaná historie té části serényiovské rodu, která měla vztah k luhačovickému panství, mi dává možnost, abych odpověděl na otázku, kteří Serényiové dali své křestní jménu nejstarším minerálním pramenům. Většinou to bude zcela jasné. Bublavý či Slaný pramen dostal jméno po význačném příslušníkovi rodu, hraběti Amandovi (1715 - 1770), který sňatkem s hraběnkou Alžbětou zachránil majetek luhačovické větve pro serényiovský rod.

Hlavní pramen byl nazván po hraběti Vincencovi (1752- 1810), jemuž může být právem dán přívlastek zakladatel luhačovických lázní. Zvláštností je, že nikdy nebyl vlastníkem celého luhačovického panství, ale jen dočasným majitelem jeho lázeňské části, kterou si musel dokonce koupit od vlastní matky. Není ani pochyb o tom, že jméno Janovka pochází od nejslavnějšího člena rodu - hraběte Jana
(1776 -1854), který se za třiačtyřicet let vlastnictví luhačovického panství trvale zapsal do bohaté historie jeho lázní. Nejvíce těžkostí mi přineslo pátrání po tom členu serényiovského rodu, podle něhož byl pojmenován Pramen v hoře Aloiskou.

V Úvahu přicházel Janův nejstarší syn Alois a nebo Ottův syn Alois, ale ani jeden z nich se mi nezdál z nejrůznějších důvodů ten pravý. Pak jsem si uvědomil, že se ve starších historických materiálech neobjevuje jméno Aloiska ale název Luisin pramen, že se tedy, možná, pojmenování pramene nevztahuje k mužskému členu rodu, jak se všeobecně tvrdí. Hledal jsem proto mezi serényiovskymi ženami jméno Aloisie, ale marně. Žádná z dcer, vnuček či pravnouček Amanda Serényiho se tak nejmenovala. Zaměřil jsem znovu svou pozornost na nejÚspěšnějšího a nejvýznamnějšího člena rodu hraběte Jana a našel jsem vysvětlení.

Hrabě Jan se oženil teprve ve zralém věku třiceti pěti let s půvabnou dvacetiletou baronkou Aloisií (1791-1862) a na její počest nazval Pramen v hoře jejím jménem. To odpovídá historii používání tohoto pramene i času jeho Úprav. Pramen Antonínka dostal své jméno po hraběti Antonínovi ( + 1811 ), Alžbětině vnukovi a bratrovi hraběte Jana, který po jeho smrti zdědil lomnické panství. V současné době se o Antonínce nemluví jako o pramenu, ale jako o studni. Při studiu jsem narazil na Údaj, že tato studna byla vybudována v roce 1856 - 1857, takže je téměř jisté, že Antonínka měla dříve nadzemní vývěr, že byla skutečným pramenem.

A konečně - jméno pramene Ottovka bylo odvozeno od hraběte Otty (1855 - 1927), který lázně prodal akciové společnosti. Po podrobném prostudování historie serényiovského rodu ve mně stále více sílí přesvědčení, že neodpovídá pravdě, jak se tvrdí, že nejstarší minerální prameny dostávaly svá nová jména postupně. Došel jsem k logickému závěru, že autorem označení nejstarších pramenů křestními jmény slavných příslušníků serényiovského rodu není nikdo jiný, než nejmoudřejší z nich - hrabě Jan, který je pojmenoval všechny ve stejném čase. Nejstarší luhačovický pramen nazval na počest svého děda Amanda, druhý známý pramen jménem svého strýce Vincence, třetí pramen zachycený a upravený v jeho době označil svým jménem, čtvrtý jménem své o patnáct let mladší ženy Aloisie.

Pátý pramen dostal jméno po jeho bratru Antonínovi. Poslední minerální pramen označený křestním jménem člena serényiovského rodu, objevený až po smrti hraběte Jana, je Ottovka. Po vzoru svého velikého předka jej tak pojmenoval po sobě hrabě Otto. Končím-li pojednání o těch větvích serényiovského rodu, které měly vztah k Luhačovicím, nemohu nezdůraznit, že dějiny tohoto místa nejsou jen historií šlechtického rodu. Jeho vzhled vytvářel také bezejmenný, poddaný lid svými robotami, svýma mozolnatýma rukama, svým potem i svou krví. Bez prostých, obyčejných lidí by nebylo zámku ani původních lázeňských zařízení. Na tuto skutečnost nelze zapomenout.

Komentářů

Přidat Nový Hledat

Přidat komentář

Jméno: Email:  do not notifynotify Název: UBBKód:         -barva-světlemodráčernámodrárůžovášedázelenásvětlezelenáhnědátmavěmodráolivováfialováčervenástříbrnázelenomodrábílážlutá -velikost-drobnémaléstřednívelkéobrovské     Please input the anti-spam code that you can read in the image.

michal konečný   |88.146.71.xxx |2008-07-01 14:17:54 Vážení a milí pánové a dámy, přečetl jsem se zájmem dějiny jednotlivých pramenů ve skvělé návaznosti k rodině serényi. Dlouhodobě se dějinami rodiny zabývám (zejména kvůli Lomnici), kteréžto poznatky obsahuje nová kniha o dějinách Lomnice (2007); pokuste se ji někde sehnati, neboť je tam mnoho odpovědí na některé záležitosti týkající se rodiny; mohly by Vám býti ku prospěchu, ale i tak je to krásný text díky Odpovědět | Reaguj 0   1

Powered by !JoomlaComment 3.20

3.20 Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."